Frans Timmermans byl šestkrát zvolen poslancem nizozemského parlamentu za stranu Partij van de Arbeid (nizozemská Strana práce) a vykonával mandát v letech 1998 až 2007 a od roku 2010 do roku 2012. V letech 2012 až 2014 zastával post nizozemského ministra zahraničí a od roku 2007 do roku 2010 funkci ministra pro evropské záležitosti.
V listopadu 2014 se Frans stal prvním místopředsedou Evropské komise. Jako nejvýše postavený sociální demokrat v tomto orgánu je pověřen otázkami spojenými se zlepšováním právní úpravy, interinstitucionálními vztahy, právním státem, Listinou základních práv a udržitelností. Frans úzce spolupracuje se svými sedmi kolegy, komisaři za SES, a se socialistickými a demokratickými poslanci EP v Evropském parlamentu a s předsedy vlády za SES v Evropské radě.
Během čtyř let, kdy zastává funkci v Evropské komisi, vedl Frans činnost EU v oblasti udržitelnosti a byl zodpovědný za přijetí ambiciózní strategie pro oběhové hospodářství a první komplexní strategie pro plasty na světě. Rovněž se zapojil do jednání EU o cílech udržitelného rozvoje OSN pro rok 2030, do jejich přijetí a provádění. Právní předpisy, které Frans navrhl v rámci boje proti znečištění plasty a za odstranění nebo významné omezení plastů na jedno použití, byly nedávno schváleny v Evropském parlamentu. Rovněž stojí v čele mezinárodní reakce na výzvy spojené se znečištěním plasty. Představuje návrhy Komise jiným zemím v rámci Organizace spojených národů v New Yorku a vybízí je, aby zaujaly stejně ambiciózní přístup jako Evropa.
Frans pevně věří v rovnost žen a mužů a v sociální spravedlnost. Předložil právní předpisy, které zdokonalují pracovní volno z rodinných důvodů pro otce, matky a jiné pečující osoby ve všech členských státech EU a jež podporují rovnost žen a mužů na pracovišti a v rodinném životě. Důrazně zastává názor, že je třeba odstranit rozdíly v odměňování žen a mužů, zvýšit počet žen ve vedoucích pozicích v politice i v pracovním životě, a je rozhodným zastáncem Istanbulské úmluvy o potírání násilí vůči ženám. Je aktivním bojovníkem proti diskriminaci, zasazuje se proti extremismu a rasismu ve všech jeho podobách a zejména koordinuje činnost Komise v boji proti nenávisti vůči muslimům a antisemitismu.
Frans je vášnivým a rozhodným obhájcem základních evropských hodnot a působí zvlášť aktivně v oblasti obrany právního státu před plíživými autoritářskými tendencemi vlád některých členských států. Zejména pak hájil nezávislost soudní moci v Polsku před nadměrnými vlivem vlády a nedávno dosáhl přijetí předběžných opatření ze strany Evropského soudního dvora, která zabránila čistce soudců Nejvyššího soudu.
Frans rovněž dohlíží na snahy Komise nastolit demokratickou změnu EU prostřednictvím větší účasti občanů a větší transparentnosti v tvorbě politik EU. Toho má být dosaženo odtajněním každého kroku tohoto procesu, aby bylo zajištěno zapojení veřejnosti a tvorba všech politik na základě důkazů.
Před vstupem do politiky pracoval Frans nejprve na nizozemském ministerstvu zahraničí, kde byl v roce 1990 jmenován náměstkem tajemníka nizozemského velvyslanectví v Moskvě a v roce 1993 se vrátil zpět na ministerstvo. Následně působil jako seniorní poradce a soukromý tajemník Maxe van der Stoela, vysokého komisaře pro národnostní menšiny Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).
Frans je ženatý a má čtyři děti. Narodil se v roce 1961 a pochází z Heerlenu v nizozemské provincii Limburg. Oba jeho dědečkové byli horníky a jeho tatínek byl vojenský policista. Jeho maminka musela podle tehdejšího nizozemského práva po sňatku ukončit kariéru. Mimo jiné i tento zážitek z raného dětství Franse přiměl k tomu, aby během celé své politické dráhy zpochybňoval nerovnosti ve společnosti a bojoval za práva žen.